Konec utrpení ve vztahu ?

Jedno z rizik na dlouhodobé cestě za sebepoznáním pomocí body-psychoterapie je, že zjistíme jakou míru nepohodlí a utrpení jsme schopni ve vztahu snášet. Že jsme na to vlastně zvyklí od mala. A že to tak už nechceme dál.

V každé rodině se odehrávalo něco tragického, traumatického či aspoň velice dramatického, když jsme byli malí. Už samotný příchod na svět je velmi dramatický. Někdy je porod skutečně „o život“. A vše, co na cestě životem zažíváme se otiskuje do naší duše a těla. Rosteme a vnímáme, nasáváme vše kolem do sebe. To jak se rodiče vztahují k nám, k sobě, k ostatním. Učíme se od nich vztahovat se a tím určujeme způsob lásky pro naše budoucí partnerské vztahy. K lásce, náklonnosti a něze patří i zkušenost s odmítnutím a nepřijetím. Jedna nebo několik klíčových situací, kdy jsme se cítili nepřijati, nemilování, může zásadně ovlivnit způsob našich vazeb. Vztahování se je velmi ambivalentní a vlastně v nás už od počátku může vyvolávat zmatek. Co to vlastně láska a vztahování se je se učíme znovu zjistit, když v dospělosti naše vztahy nefungují dle našich představ. Mnohdy opakujeme nefunkční vztahy svých rodičů. Nastavení z dětství v nás zůstává a začneme ho odkrývat třeba právě v terapii, když partnerství skřípe. Z části je to zvědomováním přejatých vzorců chování, i vlastních strategií přežití a ubránění se zranění právě ve vztazích. Po špatné zkušenosti v lásce často (nevědomě) děláme vnitřní rozhodnutí „mě už nikdo nezraní.“ V praxi to může znamenat, že se obrníme proti vlastním emocím a tak jsme vlastně schopni snášet víc utrpení než je zdrávo. Emoce si ale zakazujeme cítit, právě proto, že nechceme být zranění. Tím si zavíráme i cestu k tomu milovat a být milován, přijímán.

Na cestě za sebepoznáním začínáme více vnímat i vztah k sobě samému a zjiš´tujeme, že to je ten nejdůležitejší vztah v našem životě. Ten je na prvním místě. Pokud tu není, nemůžou fungovat ani další vztahy.

Když si začneme své emoce pouštět k tělu, nebo když nám naše tělo dá najevo, že už není schopno emoce držet na uzdě, začneme je v našem případě za pomoci body-psychoterapeuta cítit, pouštět ven a to může být velká síla. Opouštíme navyklé strategie a dostáváme se k primárnímu „já“. Smutek, zklamání, bolest, frustraci a poté, když to dobře půjde i vztek – na všechny a všechno, co nám kdy v životě bránilo se projevit a být přijímán, milován a zejména sami na sebe, že jsme s tím roky nebyli schopni nic dělat. Promarnili jsme svůj čas. Že jsme sami opustili své zraněné vnitřní dítě. Když dáme průchod těmto emocím označovaným často jako negativní, přijdou na řadu ty pozitivní: radost a s ní uvolnění, spontánnost, hravost. Když pak začneme cítit sebe a své emoce, zjistíme, že jsme si nechali líbit víc hrubosti, manipulace a utrpení a jakou míru nepohodlí dokážeme vlastně snést a začneme to chtít změnit, protože sebeláska nám velí „starej se o sebe a své pohodlí“. A ti, kteří jsou zvyklí, že se staráme primárně o ně, se začnou divit. A vztah je od základu otřesen, může se rozpadnout, pokud ten druhý není schopen naslouchat a vnímat naše změny jako součást seberozvoje a začít procházet seberozvojem vlastním, nemusí to nutně znamenat rozpad vztahu. Ale jeho přerod – transformaci. Vědomější a šťastnější život plný emocí, které se učíme mít zdravě „pod kontrolou“, tak že je napřed rozpoznáváme, vnímáme a pojmenováváme, cítíme, kultivujeme, přijímáme. Přijímáme tak sami sebe. Hledáme tu správnou míru sebelásky a „přijatelného sobectví“. Jak být sám sebou a zároveň být ve vztahu a neztrácet se v něm.

A pomalu opouštíme utrpení, které známe z původní rodiny jako způsob lásky.

Na několika úrovních: duševní - emoční, kognitivní a tělesné, vlastní a vzájemné, milenecké. Tyto se neustále prolínají a ovlivňují, vzájemně spolu komunikují.

Stále to se to mění a to je v pořádku.